Hlava, která nejde vypnout

Moje hlava nikdy nepřestala.

Ráno naskočila dřív než budík. Během dne přeskakovala mezi deseti věcma najednou. Večer, místo aby zpomalila, začala řešit zítřek.

A já si říkal, že to je normální. Že tak to prostě je. Že mám aktivní mysl.

Multitasking jako iluze

Dlouho jsem byl pyšnej na to, kolik věcí najednou zvládám.

Telefon. Mail. Konverzace. Plánování.

Jenže to nebyl multitasking. To bylo přepínání. A každý přepnutí stálo energii, kterou jsem si neuvědomoval.

Na konci dne jsem byl vyžďámanej, i když jsem „nic zvláštního nedělal".

Systémy na systémy

Nestíhal jsem. Odkládal jsem. Prokrastinoval.

A moje řešení? Koupil jsem si tablet. Zavedl nový kalendář. Stáhnul appku na produktivitu. Vymyslel systém na systém.

Na chvíli to pomohlo. Pocit kontroly. Pocit, že mám věci pod rukou.

A pak se to zase rozjelo. Protože problém nebyl v systému. Problém bylo množství.

Prokrastinace neni lenost

Zvláštní je, že jsem prokrastinoval hlavně u nejasnejch věcí.

Jasnej úkol — hotovo. Nejasnej úkol — odloženo na neurčito.

Protože pod tlakem je nejistota těžko snesitelná. A nejasnej úkol je samá nejistota.

Mozek radši dělal deset jasnejch věcí, než jednu nejasnou.

Mikro-vyrušení

Jedna notifikace.

Zdá se to jako nic. Ale ta notifikace vytrhne pozornost. A než se vrátíš k tomu, co jsi dělal, trvá to minuty.

Když se to stane třicetkrát za den, ztratíš hodiny. Ne na obsah těch notifikací. Na přepínání mezi nima.

Co pomohlo

Ne lepší systém.

Míň věcí. Míň přepínání. Míň vstupů.

Když jsem začal dělat jednu věc místo pěti, hlava se začala uklidňovat. Ne hned. Ale postupně.

A zjistil jsem, že nepotřebuju víc organizace. Potřebuju míň toho, co organizovat.