Proč jsem jezdil riskantně

Jezdil jsem rychle.

Ne kvůli pocitu svobody. Ne kvůli adrenalinu.

Ale proto, že v tu chvíli se hlava zastavila.

Při rychlý jízdě neexistuje minulost ani budoucnost. Jenom teď. Jenom reakce. Jenom přežití.

A to byl jedinej okamžik, kdy jsem měl klid od svejch myšlenek.

Riziko jako regulace

Riskantní chování nemusí bejt o hledání adrenalinu.

Může bejt o hledání soustředění. Když je hlava rozjetá a nedokážeš ji zastavit, extrém ji zastaví za tebe.

Proto někteří lidi pod tlakem jezdí rychle. Skáčou z výšek. Hledaj konfrontace.

Riskovat nechtěj. Potřebujou na chvíli vypnout.

Jedinej okamžik ticha

Za volantem jsem neřešil práci. Neřešil vztahy. Neřešil budoucnost.

Jen jsem reagoval.

A to ticho — ten jednobodovej fokus — byl tak vzácnej, že jsem za něj riskoval zdraví.

Co se změnilo

Když se postupně snížilo vnitřní napětí, přestal jsem mít potřebu takhle jezdit.

Ne že bych se „poučil". Našel jsem jiný způsoby, jak tu hlavu ztišit.

Méně dramatický. Méně nebezpečný. Ale funkční.