Den je delší, když nespěchám

Zdálo by se, že když budeš spěchat, stihneš víc.

Víc úkolů. Víc věcí. Víc života.

Ale moje zkušenost je přesně opačná.

Spěch zkracuje den

Když spěcháš, přeskakuješ. Mezi úkolama. Mezi myšlenkama.

Nic nemá prostor. Nic se neusadí.

Den proletí a ty máš pocit, že nic nestíháš. I když jsi dělal celej den.

Když jsem jednou zkusil vědomě zpomalit — ne dramaticky, jen o trochu — den se natáhnul.

Kafe jsem pil pomaleji. Do práce jsem šel pomaleji. Odpovídal jsem s menším spěchem.

A najednou jsem měl pocit, že mám víc času. Neudělal jsem míň věcí. Ale prožil jsem je.

Neříkám, že zpomalíš a svět se rozzáří.

Říkám, že spěch je návyk. A návyky se daj měnit.

A někdy stačí málo. Pomalejší chůze. Delší pauza. Menší spěch.

Den se natáhne. A ty v něm budeš víc přítomnej.

Tlak z dětství

Tohle není revoluce

Ne přes další techniku. Ne přes víc disciplíny. Začátek je v odebrání tenze, ne v přidání výkonu.

Introvert? Pomalej? Méně schopnej? Co když to není povaha, ale stav?

Většina webů o seberozvoji ti řekne: přidej. Já říkám: uber.