Nuda je surovina

Nuda má špatnou pověst.

Působí jako ztráta času. Jako stav, ze kterýho je potřeba utéct.

Takže utečeš.

Sáhneš po telefonu. Otevřeš zprávy. Pustíš si něco. Ani ne proto, že bys to chtěl. Prostě proto, že prázdno je nepříjemný.

A nuda zmizí, než vůbec začne.

Jenže nuda neni prázdno

Nuda je pocit dokončení.

Znamená, že to, cos dělal, je hotový. Hlava dojela, kam potřebovala. A teď nemá kam dál.

A právě v tom momentu se něco děje.

Protože teprve z pocitu „hotovo" vzniká otázka — co dál?

Ale ne ta uštvaná, která přeskakuje na další úkol. Spíš taková klidná. Zvědavá.

Co se stane, když v ní chvíli zůstaneš

Chvíli nic.

Neklid. Přeskakující myšlenky. Pocit, že plýtváš časem.

Ale pak se hlava začne sama zabejvat věcma, na který jindy nemá prostor.

Nedokončený věci se dokončej. Nápady, který se celej den tlačily pod hladinou, vyplujou. Spojej se souvislosti, který v tempu nevidíš.

A po nějaký době se objeví chuť.

Něco udělat. Něco vylepšit. Přijít na něco, co tě předtím nenapadlo.

Taková ta energie, co nepřichází z tlaku, ale z toho, že máš volno a hlava si může dovolit přemejšlet.

Neni náhoda, že velký věci vznikaly z nudy

Nikdo u toho neseděl s plánem. Nikdo u toho neoptimalizoval čas.

Prostě byl prostor. Dlouhý chvíle, kdy se zdánlivě nic nedělo. A v tom prostoru se začaly spojovat věci.

Dneska si tenhle prostor skoro nikdo nedovolí. Každá mezera se okamžitě vyplní podnětem.

A pak se divíme, že nás nic nenapadá.

Kdo si nudu nikdy nedovolí

Ten nedokončí.

Skáče z věci na věc. Z podnětu na podnět.

Nikdy se neobjeví ten moment „hotovo", ze kterýho vyrůstá něco dalšího.

Pořád jede. Pořád reaguje. A pořád má pocit, že mu něco chybí.

Nechybí mu další činnost. Chybí mu mezera.

Na závěr

Nuda neni nepřítel.

Je to místo, kde věci vznikaj.

A kdo si ji nikdy nedovolí, ten se nikdy nedozví, co by ho napadlo, kdyby na chvíli neměl co dělat.