Proč tě drobnosti vytočí

Pamatuju si, jak mě jednou vytočil zvuk lžičky v hrnku.

Káva. Někdo míchal. Cinkání.

A já jsem cítil, jak se mi stahuje čelist a roste vztek. Na zvuk lžičky.

V tu chvíli jsem věděl, že něco není v pořádku. Ne s tou lžičkou. Se mnou.

Poslední kapka

Drobnost není problém sama o sobě. Je poslední kapkou.

Když celej den jedeš pod tlakem, prostor na zvládání se zmenšuje. A pak přijde maličkost — zpráva bez odpovědi, zpoždění, hloupá poznámka — a vybuchneš.

Ne proto, že by to za to stálo. Ale proto, že rezervy jsou pryč.

Odpojení

A pak je tu druhá strana.

Období, kdy mě nevytočí nic. Ne že bych byl v klidu — jsem odpojenej.

Nepořádek kolem mě. Hrnky na stole. Prádlo, co čeká týden. A divný je, že mi to nevadí. Dřív by vadilo.

To není klid. To je otupění. Tělo šetří energii tím, že vypne citlivost.

Impulzy

Pod tlakem jsem občas reagoval dřív, než jsem stačil přemýšlet.

Ostrá odpověď. Zabouchnutý dveře. Věta, který jsem litoval.

Nebyla to špatná povaha. Byl to systém, kterej měl tak malou mezeru mezi podnětem a reakcí, že tam nic nevešlo.

Co se změní

Jakmile napětí opadne, ta mezera se vrátí.

Drobnosti zůstanou drobnostma. Zvuky přestanou dráždit. Lidi přestanou bejt tak náročný.

Svět se nezměnil. Ty máš víc prostoru.