Proč tě lidi vyčerpávají

Jsou období, kdy mě vyčerpá i myšlenka, že budu muset někomu zavolat.

Ne ten hovor samotnej. Ta představa.

Hlava začne simulovat — co řeknu, jak budu znít, jestli něco nepokazím. A to stojí energii. Ještě předtím, než se cokoli stane.

Postupný stažení

Postupně jsem přestal volat lidem. Schůzky jsem odkládal. Po práci jsem neměl sílu na nic sociálního.

Říkal jsem si, že jsem prostě introvert.

Ale nebyl to temperament. Byl to stav. Protože když tlak později povolil, najednou mě lidi tolik nevyčerpávali. Konverzace mě bavily. Nemusel jsem po každym setkání regenerovat.

Pod tlakem je každá interakce výkon

Když jsi přetaženej, i obyčejnej rozhovor je námaha.

Musíš znít normálně. Musíš reagovat. Musíš něco vyřešit. To „musím" běží tiše na pozadí a žere kapacitu.

A paradox je, že čím víc se snažíš působit normálně, tím míň přirozenej jsi. A tím víc si pak potvrzuješ: vidíš, lidi jsou náročný.

Ale náročný nebyli lidi. Náročnej byl ten stav.

Vztahy se mění

Když jsi dlouho ve střehu, mění se i to, jak vnímáš lidi kolem sebe.

Neutrální větu slyšíš jako výčitku. Tón hlasu analyzuješ. Zpožděnou odpověď si bereš osobně.

Lidi nejsou horší. Filtr je jinej. Pod tlakem všechno vypadá naléhavěji, než to je.

Když se vrátí kapacita

Neproměníš se v extroverta.

Ale zjistíš, že svět není tak vyčerpávající, jak se zdál.

Lidi přestanou bejt hrozba. Hovor přestane bejt výkon.

A ty si zpětně řekneš: proč jsem to tak řešil?

Nejsi přehnanej. Jenom máš jinej filtr.