Proč si nedokážeš říct ne

Stokrát jsem si řekl: příště řeknu ne.

A pak přišla situace. Někdo potřeboval pomoc. Někdo navrhl schůzku. Někdo chtěl, abych něco udělal.

A já řekl ano.

Ne proto, že bych chtěl. Ale proto, že říct ne znamená unést napětí. Zklamání. Ticho. Nejistotu.

A na to jsem neměl energii.

Ano jako úleva

Říct ano je okamžitá úleva. Situace je vyřešená. Nikdo není nespokojenej. Napětí zmizí.

Jenže se přesune. Do zítřka. Do přetíženýho kalendáře. Do další noci, kdy nemůžeš usnout.

Druhá strana

A pak je tu druhá strana, o který se nemluví.

Pod tlakem jsem si občas všiml impulzu zatlačit. Přesvědčit víc, než bylo fér. Trochu manipulovat situaci.

Ne ze zlýho úmyslu. Z napětí.

Když potřebuješ kontrolu a nemáš klid, hledáš zkratky. A manipulace je zkratka.

Ten impuls sám o sobě neznamená, že jsi špatnej člověk. Znamená, že je napětí vysoký.

Pocit, že na tebe všichni tlačí

Bylo období, kdy mi připadalo, že na mě tlačí úplně všichni.

Každá věta zněla jako požadavek. Každý „mohl bys" jako „musíš".

Až mi postupně došlo, že na mě možná netlačili víc než dřív. Já jsem jen byl víc napjatej.

A vnitřní naléhavost se promítala ven.

Co se změní

Nemusíš se učit asertivitě.

Když je míň tlaku, hranice se nastavujou snáz. Prodlouží se pauza před odpovědí. Zmizí nutkání okamžitě vyhovět.

A najednou dokážeš říct: teď ne. Tohle nezvládnu. Potřebuju čas.

Bez dramatu.