Jak se do toho dostaneš

Nikdo si jednoho dne neřekne: od teď budu žít pod tlakem.

Přijde to pomalu.

Začneš dělat trochu víc. Ráno vstaneš dřív. Večer si ještě odpovíš na pár zpráv. Přidáš projekt. Přidáš povinnost.

A funguje to.

Máš pocit, že to zvládáš. Že to tak má bejt. Že ostatní to dělaj taky.

Zrychlení, který si nevšimneš

Tempo se zvyšuje tak postupně, že nemáš s čím srovnávat.

Jako když pomalu přidáváš teplotu ve sprše. Po chvíli ti připadá normální.

Jenže tělo to registruje.

Spíš o trochu hůř. Ráno jsi o trochu víc rozbitej. Věci, co dřív šly snadno, trvaj déle.

Ale pořád si říkáš: to je normální, to je jen únava.

Bod, kdy to začne praskat

A pak přijde chvíle, kdy se to začne lámat.

Není to dramatickej zlom. Spíš pomalej rozpad.

Zapomeneš na věci, který jsi nikdy nezapomínal. Na schůzce ztrácíš myšlenku uprostřed věty. Drobnost tě vytočí tak, že se sám sebe lekneš.

Přijdeš domů a nemáš sílu na nic. Ani na věci, který tě dřív bavily.

A nejhorší je, že si myslíš, že problém jsi ty.

Co se vlastně stalo

Nic dramatickýho.

Jen jsi dlouho žil v režimu, kde tělo nemělo šanci se vrátit do klidu.

Ne den. Ne týden. Měsíce. Možná roky.

Zvenku to vypadá normálně. Zevnitř to drhne čím dál víc.

A protože to přišlo postupně, nemáš důvod hledat příčinu.

Prostě si řekneš: asi jsem takovej.

Ale nejsi.