Čím víc se snažíš, tím víc na tebe lidi kašlou

Zní to tvrdě. Ale zkus se zamyslet.

Kdy naposledy se tě někdo zeptal, jestli seš v pohodě? Opravdu zeptal, ne jen tak ze slušnosti.

Asi dávno. A neni to proto, že by tě měli lidi na háku. Je to proto, že vypadáš, jako že to zvládáš.

Signál, kterej vysíláš

Čím víc se snažíš, tím víc vypadáš, že jsi v pohodě. Funguje ti práce. Stíháš. Reaguješ. Neztěžuješ si.

A okolí si řekne: ten je v pohodě. Ten nepotřebuje nic.

Jenže ty se snažíš právě proto, že v pohodě nejseš. Držíš to pohromadě silou. A ta síla vypadá zvenku jako pohoda.

Lidi pomáhaj těm, co to daj najevo

Takhle to funguje. Kdo se zhroutí, kolem toho se lidi semknou. Kdo řekne, že nemůže, tomu se uleví.

Ale kdo drží a maká, tomu se ještě přidá. Protože přece zvládá.

A ty ses naučil držet tak dobře, že si toho nevšimne nikdo. Někdy ani ty sám.

Odkdy to děláš

Pravděpodobně odmalička. Naučil ses, že když zvládáš, je klid. Že když funguje všechno, nikdo se nezlobí. Nikdo se neptá.

A tak ses naučil fungovat za každou cenu. Protože to bylo bezpečnější než říct: nezvládám to.

Jenže většinou to neni tak, že bys to tajil. Ty to sám nevíš. Protože když jedeš takhle celej život, nemáš s čím srovnat. Připadá ti to normální. A tak ti ani nedojde, že by bylo co říkat.

A teď to děláš automaticky. V práci, ve vztazích, všude.

Co se stane, když poprvé řekneš „nemůžu"

Možná nic dramatickýho. Možná se někdo zarazí. Možná ti někdo řekne: vždyť jsi to vždycky zvládal.

A právě to je ten problém. Že „vždycky zvládal" neznamená, že to bylo v pořádku. Znamená to, že ses nikdy nezastavil.

Na koho se nejvíc kašle

Na toho, kdo to nikdy neřekne nahlas.

Kdo se vždycky ozve jako poslední. Kdo vždycky ustoupí. Kdo vždycky přidá, místo aby ubral.

Ne proto, že by na něm nikomu nezáleželo. Ale proto, že nikdy nedal najevo, že taky potřebuje.

Na závěr

Možná neni problém v tom, že se málo snažíš.

Možná je problém v tom, že ses snažil tak dlouho a tak moc, že si všichni kolem zvykli, že to tak prostě je.

A ty taky.