Když ti lidi skáčou do řeči

Sedíš na poradě a začneš mluvit. Nedořekneš větu a někdo tě přeruší.

Doma vyprávíš a partnerka ti skočí do řeči uprostřed myšlenky.

Voláš s kamarádem a on mluví přes tebe, jako bys tam nebyl.

A ty si říkáš: proč mě nikdo neposlouchá?

Problém jsou přece oni

Neumí poslouchat. Jsou netrpěliví. Nevychovaní. Nezajímá je, co říkáš.

Takhle to vypadá. A takhle si to vysvětlíš. Protože je to jednoduchý. Oni jsou špatný posluchači, ty jsi ten, koho nikdo nepustí ke slovu.

A možná to tak občas i je. Jsou lidi, co neposlouchaj a nikdy nebudou.

Ale když se ti to děje pořád, s různýma lidma, na různejch místech — začne to bejt podezřelý.

Co se vlastně děje

Když seš napnutej, mluvíš jinak.

Rychlejc. Bez pauz. Věty na sebe navazujou bez mezery. Nedokončíš jednu myšlenku a už jsi v další. Ne proto, že bys chtěl. Ale protože tvoje tělo jede v tempu, který nedovolí zpomalit.

A lidi kolem to cítěj. Ne vědomě. Ale tělo toho druhýho registruje, že v tom proudu slov neni místo, kam by se vešlo. Žádná mezera, kam by mohl vstoupit.

A tak skočí. Protože jinak se ke slovu nedostane.

Ty mu nedáváš prostor — a on si ho vezme sám. Ne ze zlýho úmyslu. Prostě proto, že jinak by jenom poslouchal a nikdy nepromluvil.

A ty to vnímáš ostřejc

A tady je ta druhá strana.

To samý napětí, který způsobuje, že mluvíš bez pauz, zároveň způsobuje, že každý přerušení vnímáš jako útok.

Klidnej člověk — někdo mu skočí do řeči, nechá to bejt. Počká. Vrátí se k myšlence. Ani si to neuvědomí.

Napnutej člověk — někdo mu skočí do řeči a cítí frustraci. Zlost. Pocit, že ho nikdo nebere vážně. Že ho nikdo neposlouchá.

Stejná situace. Dva úplně jiný prožitky.

A ty si pak řekneš: lidi jsou hrozný. Ale ono to neni o nich. Je to o tom, v jakým stavu jsi ty.

Jednoho dne se to změnilo

Byl člověk, se kterým jsem se neměl jak bavit. Vždycky to skřípalo. Skákali jsme si do řeči, nedokázali jsme se poslouchat, po deseti minutách bylo jasný, že to nemá smysl.

Říkal jsem si, že to prostě neklape. Že jsme jiný typy. Že s některýma lidma to tak je.

A pak jsem začal zpomalovat. Ne kvůli němu. Kvůli sobě.

A jednoho dne jsme se potkali a bavili se hodinu. A přišlo nám to jako pět minut.

Nic se nezměnilo na něm. Nezačal líp poslouchat. Neprošel žádným kurzem komunikace. On byl pořád stejnej.

Změnil jsem se já. A s tím se změnilo všechno.